Václav Havel – spisovatel
KnihyHryEsejeNovinové článkyProjevy
Václav Havel se o literaturu a umění zajímá od dětských let. Píše od chvíle, kdy se to naučí, píše stále, v jakýchkoliv podmínkách. Začíná, podobně jako mnozí jiní na prahu dospělosti, poezií. Odjakživa ho ovšem nejvíce láká film. S tímto snem se však musí vzhledem ke svému původu, rozloučit. Ve dvaceti letech už ale publikuje texty o literatuře a filmu ve významných kulturních časopisech. Náhodným řízením osudu je na počátku veřejného života Václava Havla nakonec divadlo. V šedesátých letech získává domácí i mezinárodní respekt jako autor divadelních her. Spolu s Janem Grossmanem je považován za jednoho z tvůrců české verze absurdního divadla, jeho Zahradní slavnost znamená pro české divadlo té doby klíčovou událost. Současně dál publikuje recenze, studie a články v literárních a divadelních periodikách.
Ačkoliv je po nástupu husákovské normalizace komunistickou mocí jako zakázaný spisovatel vytěsněn z oficiálního kulturního prostředí a později na více než čtyři roky uvězněn, není umlčen: Naopak píše své stěžejní společensko kritické eseje, v nichž analyzuje a kritizuje totalitní režim (Moc bezmocných), zamýšlí se nad možnostmi opozice a hledá cestu k dialogu s mocí. Ve stejnou dobu tvoří i svá zásadní, již psychologičtěji zaměřená dramata, jejichž hrdinové, resp. antihrdinové ztraceni v beznaději totality a ve vlastních zmatcích a chybách, hledají v trápení a obavách sebe sama, svou identitu. A právě téma identity a osobního ručení jako nejsilnější témata Václava Havla povznášejí jeho literární tvorbu nad čas a prostor. Také proto jsou nové eseje, filosoficky laděné listy z vězení i divadelní hry publikovány dříve v cizině než doma.
Jako spisovatel, jehož texty mají silnou odezvu v zahraničí a divadelní hry jsou uváděny po celém světě, se Václav Havel stává veřejně známou osobou, neformálním vůdcem protikomunistické opozice a později prezidentem své země. A v psaní pokračuje i v čele státu – jeho prezidentské texty nejsou typickými politickými projevy, ale kritickými, analyzujícími, provokujícími a povzbuzujícími esejemi.
V tom vidíme odkaz spisovatele Václava Havla – morální kontinuita tvůrce, jeho odpovědnost k celku i k dějinám, je zásadní podmínkou pro zachování osobní identity.